ano, v kabinkách na zkoušení hadrů je zrcadlo moc blízko, a ven se stydíte, se tam činčaj ty hubený, že jo, a vy se potřebujete podívat abyste zjistili, jestli vám to jako sedí, ale protože nevíte, jestli vám to sedí, tak se stydíte, tak se spokojíte s tim zrcadlem v tý kabince. A to je moc blízko.
nákup oblečení mne vždycky zdeptá. Zvlášť teď, kdy mi na těle během pár týdnů jak kouzlem naskočila závratná kila navíc.
Zrcadlo je moc blízko.
Ležíte tváří v tvář a snažíte se v té Jeho najít svůj odraz. Nenacházíte ho. Nevydolujete ho z něj. Chtěla bych vědět, jak mě vidí. Jsem nejistá, zranitelná. Všechno je vlastně dobrý, ale nejasný. To my ženský nemáme rády. Jsme schopné přijmout fakta, ale nejistota je mor na naše sebevědomí.
Zrcadlo je moc blízko. Možná je můj odraz v tom, jak mě hladí po rameni.
Anebo taky ne.
Třeba je tak prostě zvyklý hladit věci, které se zrovna nacházejí ve stejné posteli jako on.
Zrcadlo je moc blízko, ale je přes něj přehozený nějaký prostěradlo či co.
A to, ve kterém můj odraz skutečně je... tak před tím radši zavírám oči.
neděle 30. prosince 2007
pondělí 24. prosince 2007
co dělat když je Štědrý den
ráno se probudit a neprobudit Ho.
ještě chvíli se tulit.
pozdravit ježíška tím nejježíškovatějším způsobem.
milovat se.
neposkvrněnost neexistuje... anebo je dost nudná a prázdná.
jít domů do domova.
uklidit bengál který tu je po balení darů (ale to se mi nechce, asi až zejtra, dneska to eště vydržim)
lehnout si a hrát si, že je normál den.
něžně sbalit dárky pro drahé do baťůžku a jít za maminkou a tatínkem.
obejmout babičku.
těšit se až udělaj jůůůůůůůůůůůůůůůůů, když rozbalej dárky.
udělat jůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů... až rozbalím dárky od nich.
jsem uprostřed Štědrýho dne a myslím, že bude opravdu krásnej.
už se těším na večer.
ještě chvíli se tulit.
pozdravit ježíška tím nejježíškovatějším způsobem.
milovat se.
neposkvrněnost neexistuje... anebo je dost nudná a prázdná.
jít domů do domova.
uklidit bengál který tu je po balení darů (ale to se mi nechce, asi až zejtra, dneska to eště vydržim)
lehnout si a hrát si, že je normál den.
něžně sbalit dárky pro drahé do baťůžku a jít za maminkou a tatínkem.
obejmout babičku.
těšit se až udělaj jůůůůůůůůůůůůůůůůů, když rozbalej dárky.
udělat jůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů... až rozbalím dárky od nich.
jsem uprostřed Štědrýho dne a myslím, že bude opravdu krásnej.
už se těším na večer.
pátek 21. prosince 2007
taková jedna pusa...
kde to začalo, tam to skončilo
Rok a půl jsem H. (to je chlap) neviděla. Máme spoustu nedoříkaných věcí. Byla doba, kdy jsme se přátelili, byla doba, kdy jsme se milovali, byla doba, kdy jsme byli ticho a byla doba, kdy jsem mu v opilém vzteku napsala spoustu mnohoslovných zpráv po telefonu.
H. je malej Pirát, co mi kdysi ukradl srdce se vší parádou. Vlastně ani moc nechápu, jak se mu to povedlo. Ale potom se stalo něco... no řekněme politickýho. Začal se chovat jako přizdisráč a to mě hrozně dlouho mrzelo.
Shodou okolností jsme dnes znovu vstoupila na místo, kde jsme se kdysi poprvé políbili. Na mé bývalé pracoviště, které nás spojilo a které nás i nakonec odloučilo. Nečekala jsem, že tam bude. Ale byl. Bylo to tiché a prázdné... nezajímavé setkání.
Spoustu věcí jsme si nikdy neřekli. Já jsem mu nikdy neřekla, že mu věřím, ať už se chová jakkoliv. A on mi nikdy neřekl, že se nechová tak jak si myslim, že se chová mnohem líp než to vypadá.
A potom se rychle oblíkl a nastal zvláštní moment. Ten - teď už cizí - člověk se naklonil a políbil mě na tvář. Pokoušel se vysvtělit proč tak rychle utíká, ale já ho zarazila, protože mě to nezajímalo.
Uteklo nějakých pět hodin. Ale já tu pusu pořád na té tváři cítím. Na určité věci se nezapomíná.
Stejně jako se určité věci neodpouští.
Rok a půl jsem H. (to je chlap) neviděla. Máme spoustu nedoříkaných věcí. Byla doba, kdy jsme se přátelili, byla doba, kdy jsme se milovali, byla doba, kdy jsme byli ticho a byla doba, kdy jsem mu v opilém vzteku napsala spoustu mnohoslovných zpráv po telefonu.
H. je malej Pirát, co mi kdysi ukradl srdce se vší parádou. Vlastně ani moc nechápu, jak se mu to povedlo. Ale potom se stalo něco... no řekněme politickýho. Začal se chovat jako přizdisráč a to mě hrozně dlouho mrzelo.
Shodou okolností jsme dnes znovu vstoupila na místo, kde jsme se kdysi poprvé políbili. Na mé bývalé pracoviště, které nás spojilo a které nás i nakonec odloučilo. Nečekala jsem, že tam bude. Ale byl. Bylo to tiché a prázdné... nezajímavé setkání.
Spoustu věcí jsme si nikdy neřekli. Já jsem mu nikdy neřekla, že mu věřím, ať už se chová jakkoliv. A on mi nikdy neřekl, že se nechová tak jak si myslim, že se chová mnohem líp než to vypadá.
A potom se rychle oblíkl a nastal zvláštní moment. Ten - teď už cizí - člověk se naklonil a políbil mě na tvář. Pokoušel se vysvtělit proč tak rychle utíká, ale já ho zarazila, protože mě to nezajímalo.
Uteklo nějakých pět hodin. Ale já tu pusu pořád na té tváři cítím. Na určité věci se nezapomíná.
Stejně jako se určité věci neodpouští.
úterý 18. prosince 2007
Odkud jsme se to jen vzali...
... tehdá, jak jsme se "vzali"...
zrodili jsme se z medoviny?
Jsme zlataví a vláční, sladcí a mírně opojní. Lepkaví a tiší.
... spokojení...
zrodili jsme se z medoviny?
Jsme zlataví a vláční, sladcí a mírně opojní. Lepkaví a tiší.
... spokojení...
čtvrtek 13. prosince 2007
občas by člověk potřeboval gumu...
... sám na sebe...
je to takovej ten pocit, že je vás nějak moc všude. Pořád si něco myslíte, pořád máte na něco názor, pořád něco řikáte. A není to jen to. Je to takový celkový, ten pocit.
Už pár dnů se toho nějak nemůžu zbavit. Pocitu, že by mě mělo být míň.
Nějak se trochu ugumovat.
Sama od sebe si odpočinout.
A nedělat si takové naděje. Ve všech oblastech.
Fňuk.
je to takovej ten pocit, že je vás nějak moc všude. Pořád si něco myslíte, pořád máte na něco názor, pořád něco řikáte. A není to jen to. Je to takový celkový, ten pocit.
Už pár dnů se toho nějak nemůžu zbavit. Pocitu, že by mě mělo být míň.
Nějak se trochu ugumovat.
Sama od sebe si odpočinout.
A nedělat si takové naděje. Ve všech oblastech.
Fňuk.
středa 12. prosince 2007
zase tak
... nemám vůbec žádný důvod. Snad jenom že mám muže čím dál radši. Tenhle vztah je jinej než ty před tím. Od začátku v něj nevěřim. Od začátku čekám konec, aniž bych sama věděla, co to se mnou udělá.
Žárlím... vlastně ne... je to taková rezignace, otázka času, kdy se to stane.
Nějak mě ty minulí chlapi porouchali.
Vzali mi víru.
A to je k nasrání.
Už je mi zase z toho smutno, aniž bych měla důvod. To jen tak, preventivně.
To je děs. Vždycky jsem byla důvěřivá, silná a neochvějná a konce mě zaskočily tak či onak.
A teď todle...
brrrrr
Žárlím... vlastně ne... je to taková rezignace, otázka času, kdy se to stane.
Nějak mě ty minulí chlapi porouchali.
Vzali mi víru.
A to je k nasrání.
Už je mi zase z toho smutno, aniž bych měla důvod. To jen tak, preventivně.
To je děs. Vždycky jsem byla důvěřivá, silná a neochvějná a konce mě zaskočily tak či onak.
A teď todle...
brrrrr
neděle 9. prosince 2007
lačná...
... a klidná, jakoby bez názoru, jakobych seděla v rychlíku a tu krajinu, co mi pádí za okny ani nebyla schopná zachytit.
Jen barevné, syté šmouhy. Energetické bomby. Vjemy, střípky příběhů, dramatických oblouků, slova, věty, lidi... všechno to lačně nasávám, střádám a hltám útržky toho co lze pouhým okem v té příšerné rychlosti rozeznat.
To je dobrý znamení. Vždycky když jsem taková, dřív nebo později ze mě vypadne něco dobrýho.
A blíží se Vánoce a to je období, kdy kreativity není nikdy dost.
Jen barevné, syté šmouhy. Energetické bomby. Vjemy, střípky příběhů, dramatických oblouků, slova, věty, lidi... všechno to lačně nasávám, střádám a hltám útržky toho co lze pouhým okem v té příšerné rychlosti rozeznat.
To je dobrý znamení. Vždycky když jsem taková, dřív nebo později ze mě vypadne něco dobrýho.
A blíží se Vánoce a to je období, kdy kreativity není nikdy dost.
pondělí 3. prosince 2007
kde končí spolupráce
... a začíná ješitný egotrip?
Těžko říct. Tak nějak jsem teď měla takovou příhodu, že jsem něco udělala a někdo jinej si to udělal nějak jinak a líp, protože jsem tu špinavou práci udělala už za něj. Tak nějak to je takovejch pět hodin práce v kýblu, aniž by mi dal někdo šanci jí obhájit a zdokonalit.
Tak přemejšlim co mě na tom sere.
Je to opravdu jenom nekolegialita kolegy a jeho neschopnost repsektovat názor ostatních a pracovat v týmu, nebo je to prostě jenom moje uražená ješitnost?
Ale já nejsem chlap. Ženský by neměly bejt moc ješitný. Nebo jo?
Těžko říct. Tak nějak jsem teď měla takovou příhodu, že jsem něco udělala a někdo jinej si to udělal nějak jinak a líp, protože jsem tu špinavou práci udělala už za něj. Tak nějak to je takovejch pět hodin práce v kýblu, aniž by mi dal někdo šanci jí obhájit a zdokonalit.
Tak přemejšlim co mě na tom sere.
Je to opravdu jenom nekolegialita kolegy a jeho neschopnost repsektovat názor ostatních a pracovat v týmu, nebo je to prostě jenom moje uražená ješitnost?
Ale já nejsem chlap. Ženský by neměly bejt moc ješitný. Nebo jo?
sobota 1. prosince 2007
už vim, proč mi nejde spaní...
... zrovna teď mě to napadlo, proč blbě usínám, proč musím mít nějaký zvuky, nebo filmy, nebo muziku k usínání.
Mě prostě přestalo usínání bavit.
Přišla jsem o sny.
Nemyslím ty samovolné, ve spánku. myslím ty aktivní, co si je sníme těsně před usnutím.
Když jsem byla mladší, vlezla jsem si pod peřinu, zatočila se do klubíčka, zapomněla na všechno, co je pravda a snila si sny. O tom, jak jednou budu velká, jak budu slavná, nebo se do mě bouchne někdo slavnej, nebo, že mě unese pirát a zamilujem se, nebo princ, nebo že napíšu román, nebo že vybojuju nějakou strašlivou bitvu, nebo že budu spravdelivá, nebo tak...
Kladla jsem si je pod polštář a snula je do důmyslně vykonstruovaných příběhů a někde krátce před pointou jsme blaženě usnula.
Když jsem si dneska prošla svou kartotéků různých variant snů, který bych si mohla v tichu žít, došlo mi, že mě ani jeden z nich nebaví. Tak jsem zase skončila u starý dobrý český klasiky z noťase.
Může člověk ze snů vyrůst?
Před nějakou dobou se zkrátka něco porouchalo. A já si to vlastně uvědomila až dneska. Už tak dva tři roky mě uspává televize, nebo dvd, nebo magnetofon.
V tichu neusnu.
Ticho mě nebaví.
Neumim ho naplnit.
Mě prostě přestalo usínání bavit.
Přišla jsem o sny.
Nemyslím ty samovolné, ve spánku. myslím ty aktivní, co si je sníme těsně před usnutím.
Když jsem byla mladší, vlezla jsem si pod peřinu, zatočila se do klubíčka, zapomněla na všechno, co je pravda a snila si sny. O tom, jak jednou budu velká, jak budu slavná, nebo se do mě bouchne někdo slavnej, nebo, že mě unese pirát a zamilujem se, nebo princ, nebo že napíšu román, nebo že vybojuju nějakou strašlivou bitvu, nebo že budu spravdelivá, nebo tak...
Kladla jsem si je pod polštář a snula je do důmyslně vykonstruovaných příběhů a někde krátce před pointou jsme blaženě usnula.
Když jsem si dneska prošla svou kartotéků různých variant snů, který bych si mohla v tichu žít, došlo mi, že mě ani jeden z nich nebaví. Tak jsem zase skončila u starý dobrý český klasiky z noťase.
Může člověk ze snů vyrůst?
Před nějakou dobou se zkrátka něco porouchalo. A já si to vlastně uvědomila až dneska. Už tak dva tři roky mě uspává televize, nebo dvd, nebo magnetofon.
V tichu neusnu.
Ticho mě nebaví.
Neumim ho naplnit.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
