už vim, proč mi nejde spaní...

... zrovna teď mě to napadlo, proč blbě usínám, proč musím mít nějaký zvuky, nebo filmy, nebo muziku k usínání.

Mě prostě přestalo usínání bavit.

Přišla jsem o sny.

Nemyslím ty samovolné, ve spánku. myslím ty aktivní, co si je sníme těsně před usnutím.

Když jsem byla mladší, vlezla jsem si pod peřinu, zatočila se do klubíčka, zapomněla na všechno, co je pravda a snila si sny. O tom, jak jednou budu velká, jak budu slavná, nebo se do mě bouchne někdo slavnej, nebo, že mě unese pirát a zamilujem se, nebo princ, nebo že napíšu román, nebo že vybojuju nějakou strašlivou bitvu, nebo že budu spravdelivá, nebo tak...

Kladla jsem si je pod polštář a snula je do důmyslně vykonstruovaných příběhů a někde krátce před pointou jsme blaženě usnula.

Když jsem si dneska prošla svou kartotéků různých variant snů, který bych si mohla v tichu žít, došlo mi, že mě ani jeden z nich nebaví. Tak jsem zase skončila u starý dobrý český klasiky z noťase.

Může člověk ze snů vyrůst?

Před nějakou dobou se zkrátka něco porouchalo. A já si to vlastně uvědomila až dneska. Už tak dva tři roky mě uspává televize, nebo dvd, nebo magnetofon.

V tichu neusnu.

Ticho mě nebaví.

Neumim ho naplnit.