... obalily moje břicho, zadek a stehna další vrstvou tuku.
Když já jsem tak zoufale intošskej typ. Mě neba běhání, neba skákání, ani plavání. Ale ten život proválený v úvahách - plodných či méně plodných, jak uvízlá velryba na mělčině, mě už taky nebaví.
Budu si muset najít nějaký způsob pohybu, Budu se muset nějak obelstít. Nějak, abych si toho ani nevšimla. Nějaký kmitavý, rychlý, energeticky vydatný pohyb...
Někde ve mě něco hoří, nevím kde a nevím co. Tuky to rozhodně nespaluje, teda. Tváří se to jako příslib vrásčité kartářky, jako naděje, jako neznámý bod v budoucnosti ještě neznámější.
Něco se stane. Nechvějné vědomí, táhne mne ze starého dne do tohoho nového.
Ono totiž... vždycky se nakonec NĚCO stane. Na to člověk nemusí být věštec. Takže ta hořlavá věc tam uvnitř těla velryby nemusí znamenat vůbec nic. Jen chemickou reakci jakýchsi záležitostí, které nám probíhají tělem.
Jsem nesrozumitelná a vůbec mi to nevadí. Já tomu rozumim a nikdo jinej to nečte.
:-)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat