Ozvěna daleké minulosti

Zrovinka dneska jsem si na něj vzpomněla. Na Divocha. Ještě stihnul zažít můj současnej byt. Vzpomněla jsem si na to, jak tu chodil s cigárem v puse na záchod, jak se komíhal ze strany na stranu, oblečenej jenom do toho cigára, a na ten nepřítomnej pohled alkoholika.

Ta vzpomínka byla letmá a nijak bolavá. Už je to dávno pryč. Zhuntoval moje tělo, duši i srdce už dávno, a odletěl do jinýho města. Bylo to v tom divokym období před dvěma roky. Noci po nonstopech, rána na zakázaných územích, snídaně v Petřínskym parku.

Nebezpečí, dravost, divokost.

Ale vztah to nebyl nikdy. Jestli jsem k němu někdy nějakou vazbu měla, tak to byla občasná horečnatá posedlost. Ale nikdy ne závislost.

Odešel, přišel jinej, ten Milovanej, ten taky odešel a teď je tu jinej, Muž, o kterém tu píšu, ten s tím meteoritem, občasnej návštěvník, se kterým je to pořád jako na houpačce. (I když je dost dobře možný, že na tý houpačce se houpu sama :-) )

A teď tenhle telefonát. Každou minutou vyrážím na rande a on mi zazvoní telefon. Neznámý číslo - už dávno vymazaný, už dávno zapomenutý. A na druhý straně hlas, kterej nepoznávám. Až po chvíli. Ale něco v tom hlase chybí a něco v něm přebývá.

Ten hlas byl Divochův, ale byl takový veselejší, vyrovnanější, klidnější. A nezaznamenala jsem žádné stopy alkoholu.

Prej jestli u mě může přespat.

Nemůže. Už mám obsazeno.

Zažertujeme na téma, kolik pražskejch holek obvolal přede mnou a kolik jich obvolá po mě a já pokládám, típám a pouštím se do psaní tohodle postu.

Vzpomenu si na svého Muže, za kterým za chvíli jdu a udělá mi to dobře. Ani vteřinu jsem neváhala. Těším se na něj víc než před tím, než telefon zazvonil. Uvědomila jsem si vedle Divocha, o kolik je Muž lepší. Aspoň se tak zatím jeví.

Byly doby, kdy mě tenhle Divoch dokázal rozhodit během vteřiny, kdy rozflákal co mu přišlo pod ruku, kdy mě měl v hrsti jak ... já nevim, teď mě žádný trefný přirovnání nenapadá. A dnes, právě teď v téhle vteřině, kdy se zase komíhám ve větru a vichřici a sama sobě nerozumím, vyhrabe se, prokope se z minulosti a jeho hlas na druhé straně telefonu pro mne nese jedinou emoci...

... už aby byl u mě můj současný, občasný, milý muž. Žádnýho jinýho nechci. A rozhodně ne tohodle.

I takhle se občas člověk dozvídá různé informace.


Nic se totiž neděje náhodou.