může se tma točit?

když zavřu oči
tma za nima se točí

až z toho mám závrať

asi je to tou teplotou, jak jí teď mám

kurva piča do holiča!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

... to nic, jenom jsem si potřebovala trochu zařvat... pomáhá to!

Ozvěna daleké minulosti

Zrovinka dneska jsem si na něj vzpomněla. Na Divocha. Ještě stihnul zažít můj současnej byt. Vzpomněla jsem si na to, jak tu chodil s cigárem v puse na záchod, jak se komíhal ze strany na stranu, oblečenej jenom do toho cigára, a na ten nepřítomnej pohled alkoholika.

Ta vzpomínka byla letmá a nijak bolavá. Už je to dávno pryč. Zhuntoval moje tělo, duši i srdce už dávno, a odletěl do jinýho města. Bylo to v tom divokym období před dvěma roky. Noci po nonstopech, rána na zakázaných územích, snídaně v Petřínskym parku.

Nebezpečí, dravost, divokost.

Ale vztah to nebyl nikdy. Jestli jsem k němu někdy nějakou vazbu měla, tak to byla občasná horečnatá posedlost. Ale nikdy ne závislost.

Odešel, přišel jinej, ten Milovanej, ten taky odešel a teď je tu jinej, Muž, o kterém tu píšu, ten s tím meteoritem, občasnej návštěvník, se kterým je to pořád jako na houpačce. (I když je dost dobře možný, že na tý houpačce se houpu sama :-) )

A teď tenhle telefonát. Každou minutou vyrážím na rande a on mi zazvoní telefon. Neznámý číslo - už dávno vymazaný, už dávno zapomenutý. A na druhý straně hlas, kterej nepoznávám. Až po chvíli. Ale něco v tom hlase chybí a něco v něm přebývá.

Ten hlas byl Divochův, ale byl takový veselejší, vyrovnanější, klidnější. A nezaznamenala jsem žádné stopy alkoholu.

Prej jestli u mě může přespat.

Nemůže. Už mám obsazeno.

Zažertujeme na téma, kolik pražskejch holek obvolal přede mnou a kolik jich obvolá po mě a já pokládám, típám a pouštím se do psaní tohodle postu.

Vzpomenu si na svého Muže, za kterým za chvíli jdu a udělá mi to dobře. Ani vteřinu jsem neváhala. Těším se na něj víc než před tím, než telefon zazvonil. Uvědomila jsem si vedle Divocha, o kolik je Muž lepší. Aspoň se tak zatím jeví.

Byly doby, kdy mě tenhle Divoch dokázal rozhodit během vteřiny, kdy rozflákal co mu přišlo pod ruku, kdy mě měl v hrsti jak ... já nevim, teď mě žádný trefný přirovnání nenapadá. A dnes, právě teď v téhle vteřině, kdy se zase komíhám ve větru a vichřici a sama sobě nerozumím, vyhrabe se, prokope se z minulosti a jeho hlas na druhé straně telefonu pro mne nese jedinou emoci...

... už aby byl u mě můj současný, občasný, milý muž. Žádnýho jinýho nechci. A rozhodně ne tohodle.

I takhle se občas člověk dozvídá různé informace.


Nic se totiž neděje náhodou.

jednou by to stejně přišlo

Jednou by to stejně přišlo. Buď by to řekl on mně, nebo já jemu. Jsme taková čekárna pro sebe navzájem. Čekáme až přijede vlak, a ve chvíli kdy jednomu z nás přijede, ten dotyčný vstane, řekně něco jako "Sorry, díky, ale teď mě čekaj mnohem důležitější a krásnější věci než je nějaká šukací nárazovka"

Přemýšlím, zda by to loučení nešlo nějak obejít.

Jestli by to nešlo nějak tak, abychom si toho ani nevšimli.

Vyšumět.

Pořád se tak trochu bojím, jsem nečitelná sama pro sebe, bojím se, co se mnou ten okamžik udělá až ke mně přijde a řekne mi ta slova.

Bojím se, že ho mám radši, než si připouštím.

My, baby, jsme už takové. Naše bolest - fyzická i ta duševní, které jsme po celý život vystavovány, je krvavější a krutější než u NICH. Na druhou stranu je pravda - alespoň já se to domnívám - že nám to zase na druhou stranu život vynahrazuje tím druhým extrémem, o který jsou ONI ochuzeni.

Každopádně, poslední dobou - zdá se - můj občasný návštěvník na mě z vysoka kašle. Napadlo mne, jestli se mu něco nestalo. Ale pravděpodobnější je, že se se mnou rozchází ignorancí, tichem, vyhýbáním.

Ano, může se nám to jevit jako zbabělé, pokud je to pravda.

Ale ono je to tak lepší. Vypaříme se jako dým a ani to nezaregistrujem. Nedlužíme si vůbec nic.

Ano, je to tak lepší.

Anebo vo nic nejde a já tu plácám naprostý nesmysly.

prsty škodolibého stvořitele

... obalily moje břicho, zadek a stehna další vrstvou tuku.

Když já jsem tak zoufale intošskej typ. Mě neba běhání, neba skákání, ani plavání. Ale ten život proválený v úvahách - plodných či méně plodných, jak uvízlá velryba na mělčině, mě už taky nebaví.

Budu si muset najít nějaký způsob pohybu, Budu se muset nějak obelstít. Nějak, abych si toho ani nevšimla. Nějaký kmitavý, rychlý, energeticky vydatný pohyb...

Někde ve mě něco hoří, nevím kde a nevím co. Tuky to rozhodně nespaluje, teda. Tváří se to jako příslib vrásčité kartářky, jako naděje, jako neznámý bod v budoucnosti ještě neznámější.

Něco se stane. Nechvějné vědomí, táhne mne ze starého dne do tohoho nového.

Ono totiž... vždycky se nakonec NĚCO stane. Na to člověk nemusí být věštec. Takže ta hořlavá věc tam uvnitř těla velryby nemusí znamenat vůbec nic. Jen chemickou reakci jakýchsi záležitostí, které nám probíhají tělem.

Jsem nesrozumitelná a vůbec mi to nevadí. Já tomu rozumim a nikdo jinej to nečte.

:-)

meteorit

Uprostřed noci do prostřed hrudi, dopadlo mi cosi, cosi... cosi... nádherného... a po několika vteřinách jsem si uvědomila že to bolí... a že to bolí krásně... tak moc, že tu bolest hledám ve svém srdci, ohmatávám ji, hýčkám a snažím se jí pochopit.

Nebylo to daleko orgasmu, ten pocit...

Uprostřed noci dopadl mi na můj levý prs meteorit. Objal ho a zmačkal. V té chvíli jsem si uvědomila, že neležím sama, že vedle mne leží ještě někdo jiný, který dělá to co dělá zpoza svého snu a zpoza nesnu, majetnicky, automaticky, nevědomky. Neusnu teď chvíli a pátrám a hledám co chce on a co chci já.

O několik hodin pozdějí sedím na svém točitém křesle a všude je světlo a čas pádí a já ho nechávám spát a poprvé za tu dobu, co ho znám se na něj dívám tak jak se na své muže dívají hrdinky romatnických filmů, plné lásky a happyendu s úsměvem a potěšením, hledím na tu poklidnou spící, krásnou tvář.

A potom budík zazvoní a já si uvědomím, že nesním a že nejsem ve filmu.

On mě přece jenom šuká. Nic k sobě necítíme.

Pryč s tím!

Meteorit... tam někde, z té noci ale... zůstal... a je žhavý... udivující... překvapující. Neklidný a zneklidňující.

Dobré ráno, dobrou noc.

... a na stěně protějšího bloku našeho dvora...

... se mi právě zjevil obrovský, černý duch. Silueta temného bojovníka, třímajícího zlověstný dlouhý meč... a přibližuje se a přibližuje se... a je čím dál větší a hrozivější...

ne, zpátky

okno šikmo patro nade mnou je rozsvícené a projektuje na zeď mého baculatého souseda s rohlíkem v ruce. Přibližování strašidelného ducha, bylo ve skutečnosti vzdalování souseda od okna.

teda, ale vypadalo to strašidelně, hezky, děsivě.

hm.

hezký bydlení, věci tady nejsou tím, čím se na první pohled zdají být.

mluví

Můj byt... mluví... zvučí... bublá... tříská... heká...vzdychá... ťuká...

Ne... nebydlim v paneláku...

Možná mám teď nějak jako citlivější uši, na podzim, ale slyším všechno.

Jako by tu se mnou někdo byl. Někdy z toho mám strach. Když jakoby usínám a nejdou slyším, jak někdo někde otevírá dveře. Nejsem si jistá. Jsou to ty moje, nebo ty za zdí? Občas vstanu a po tmě dojdu zkontrolovat, estli jsem zamknutá.

Jsou všude kolem mě. Zvuky života těch druhejch. Nahoře právě spláchli, nalevo si to právě rozdali (cirka tak jednou do měsíce, takže se to dá vydržet), za hlavou mojí postele si někdo odkašlal a štrachá po klíčích...

A ze dvora občas zpívaj jeptišky svoje chrámový písně. (Ve skutečnosti to asi jeptišky nejsou, ale já je od prvního okamžiku, kdy jsem je slyšela vidim úplně živě, že jsou to ony, v dlouhých černých hábitech).

Ne. Nestěžuju si.

Vadí mi to.

Nevadí mi to.

Eště jsem se nerozhodla.

smutek

to je takovej malej fousatej trpajzlík, co mi občas vleze mezi žebra, začne tim, že mi vykuchá srdce, potom hlavu a naláduje mě celou takovejma černejma, kluzkejma kamínkama, slzy sou někde na dovolený, takže ty to nevyřešej a mně je smutno a tak nějak marno

a chci bejt sama, potřebovala bych bejt aspoň tejden úplně sama, odstřihat se od všech vazeb,

abych se k ním pak mohla vrátit

celejší, plnější a veselejší

jenže to nejde, takže si du zahrát mariáš s trpajzlíkem a nějak se s nim dohodnout, aby odešel domů za paní trpajzlíkovou