přízrak

uprostřed černočerné tmy, ve které je ženská jenom sama a sama, vyskočila na mě zpoza rohu divná tvář, nebyla zlá ani děsivá... bylo to mnohem horší... byla povědomá. Je to ta situace, kdy pocit, který jste kdysi kdesi zažili je silnější než informace. Závan té těžké, černé noci, neidentifikovatelný, víte co cítíte, ale nevíte proč. Nemůžete si vzpomenout.

Ale sakra, já už ho někde někdy nějak potkala. A neměla ho moc ráda. A přesto...

život je tajemný a zvlášť dnes v noci

jsou to ty chvíle, kdy smysly jsou bystřejší než normálně, kdy všechno kolem je strašně zajímavé a i plechovka od piva, která se povaluje vedle popelnice ve vás vzbuzuje myšlenku. Jdete tmavou ulicí, milujete tak silně jak už dlouho ne a nevíte koho, nenávidíte bez příčiny, slova se vám v hlavě skládají do složité konstrukce, tvoříte, plodíte... jste zdroj. Potkáváte přízraky, děsíte se davů a víte mnohem víc než jste věděli včera a než budete vědět zejtra.

To jsou ty zvláštní stavy.

Nevím, možná to tak má občas každý.

ps: nejsem bláznivá, a už vůbec ne sjetá... jenom upřímná