on je tak tichý...

možná je mlčenlivý od přírody. Možná to není tak, jako že si se mnou nemá co říct. Možná...

tichounký... neslyšný... jemný... něžný... mužský. Nevim, jestli je můj nebo není můj. Jestli jsem já jeho nebo nejsem ničí. Jestli, když mě líbá jinej, krade něco, co patří mému tichému občasnému společníkovi. Je to jako, když loďka zakotví v klidné zátoce, kde se nehne lístek, kde je klid, ale není jistota. Kde je možná bezbepečí, ale není před čím ho vyhledávat.

chtěla bych vědět, jestli mě má rád. Ale o takových věcech se nebavíme. Otázka: „jak to s náma teda je“, mi přijde trapná, byť jí mezi setkáními řeším v podstatě pořád. Ale ve chvíli, kdy mam otevřít pusu a položit jí, přijde mi to zbytečné, nemístné a trapné. Známe se už poměrně dlouho na to, že se vlastně vůbec neznáme. Možná to ani není třeba. Možná je to od začátku, od toho prvního dne, od té první noci, všechno jasně vyřčené. A možná taky ne.

myslim, že jsme prošvihli ten okamžik, kdy jsme se mohli zamilovat. ..