Asi jako takový malý přídavek, po tom posledním představení. Bylo to, když už show skončila. Zase byla tma, i když zrovna rozsvícená. Všichni už odešli. Bílý, studený, kamenný sál, ve kterém nikdy nebývá plno. Vrátila jsem se tam, i když jsem už byla pryč. A jednoho z těch čtyřech, z té osudné noci, toho nejnebezpečnějšího, nejdráždivějšího a nejnehoráznějšího jsem… po… po … po…zdravila ve svých ústech.
To se Eva propadá, roste v ní strom s miliony zakázaných jablk a hltavě je s Adamem polyká a šťáva jim teče po bradě a had se plazí vzhůru a vzhůru… do listí aby jim zakryl slunce. A dělo by se tak na věky a donekonečna, kdyby nám nezaklepala servírka na rameno, že by ráda zamkla.
No a potom jsme prošli zdí, protože alkohol je řidší než voda.
A potom jsme šli každý na jinou stranu.
Už s nikdy neuvidíme.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat