přízrak

uprostřed černočerné tmy, ve které je ženská jenom sama a sama, vyskočila na mě zpoza rohu divná tvář, nebyla zlá ani děsivá... bylo to mnohem horší... byla povědomá. Je to ta situace, kdy pocit, který jste kdysi kdesi zažili je silnější než informace. Závan té těžké, černé noci, neidentifikovatelný, víte co cítíte, ale nevíte proč. Nemůžete si vzpomenout.

Ale sakra, já už ho někde někdy nějak potkala. A neměla ho moc ráda. A přesto...

život je tajemný a zvlášť dnes v noci

jsou to ty chvíle, kdy smysly jsou bystřejší než normálně, kdy všechno kolem je strašně zajímavé a i plechovka od piva, která se povaluje vedle popelnice ve vás vzbuzuje myšlenku. Jdete tmavou ulicí, milujete tak silně jak už dlouho ne a nevíte koho, nenávidíte bez příčiny, slova se vám v hlavě skládají do složité konstrukce, tvoříte, plodíte... jste zdroj. Potkáváte přízraky, děsíte se davů a víte mnohem víc než jste věděli včera a než budete vědět zejtra.

To jsou ty zvláštní stavy.

Nevím, možná to tak má občas každý.

ps: nejsem bláznivá, a už vůbec ne sjetá... jenom upřímná

mlha

hustá jako smetana... ne, ještě hustší... tuhá jako sejra na strouhání, stojím ve své kuchyňce a ulamuju z ní akrájím si jí na kousíčky. Je to to jediný, na co mám teď chuť. Tak to je to, co je teď všude kolem.

...kolem...

blbost - kolem je všechno normální, ten sejra je ve mně.

natěšený hladový vlk

přišel jako nikdy před tim, vypadal trochu nebezpečně... nevrčel... ale řekněmě že trochu kousal a trhal... docela mě to překvapovalo... než mi řek, že tráví celý dny mezi skoro nahatejma krásnejma slečnama...

to jsem pak pochopila ... proč je tak natěšený

se mnou to nemělo nic společnýho

:-)

ale hezké to bylo, to ano zase, to teda zase jako prrr, to teda jo... moc hezké.

... byla jsem tady...

.. byla jsem...

... TADY ...

... byla jsem tady... LÁSKA

den lahodný... jako... jako... čerstvá ředkvička

už dlouho jsem neměla tak krásnou neděli

byť ještě ráno jsem měla uprostřed prsou ten hnusnej balvan, kterej signalizuje

že orel je blízko, s tim svym ostrym zobákem a neodvratnou touhou klovat mě všude možně, kde to nejvíc bolí

(depka, pro ty, kterým moje básnická licence přijde už moc "daleko" :-) )

takže postupně...

ponořená do práce
v tichu klidu a míru
nacházela jsem něco
co už dlouho hledám
v tom víru virů událostí

a dařilo se

jen na ípáku mě za tmy zprudil ten lidskej špunt na schodech

nechápu, proty jezdící schody nepustěj oboje

dopraváci zkrátka šetřej trpaslíkama, co jsou schovaný v hlubinách metra a točej klikou aby schody jezdily

dnes byl den, kdy jsem konečně po dlouhé době našla rovnováhu

a při tom nacházení

jsem bez ustání chroupala ředkvičky...

jestli v jejich pálivé slupce a bělostném, šťavnatém jádru někdo najde paralelu, jedině dobře. Já bych jí najít chtěla, ale zrovinka teď mě nic nenapadá.

Vona možná ani žádná totiž neni.

jsem tlustá

první váha nefungovala
digitální
ukazovala jenom okýnka
a žádná čísla

ta druhá stará
fungovala

bohužel

moje podezření, že jsem se celá obalila do tuku
aniž bych si to nějak vysloužila
například nadměrnou konzumací šlehačky
(byť ano... včera jsem si dala pohár, no)

se potvrdilo

pitomý pilulky

ach jo
ošklivá

už nějakou dobu se cítím tlustá
tudíž se necítím dobře
tudíž jsem celá taková nejistá
a sevřená
a uzavřená
v zavařovačce

... s marmeládou...

začíná mi bít srdce

tak nějak jsem to zaregistrovala

dneska se mi o muži zdál velký sen... téměř epos. Přišel s malým pejskem, ale dost možná to byl velký pejsek, a že půjdem na procházku, ale nakonec jsem ho nějak prošvihla a hledala ho v lese a nevim, jestli jsem ho našla. I přesto jsem měla silný dojem, že jsem vlastně pořád s ním. Začíná mi zase trochu bít srdce. Ani nevim proč. Byl to jeden z takových těch snů, na které se nedíváte z výšky, ale prožíváte je - opravdovou pravdu, opravdovou emoci. Jaká to byla emoce? Možná blízkost, ale tak nějak izolovaná.

Jsme zabalení v alobalu?

.... ne

neptám se

mohla bych dostat odpověď
a potom tu samou otázku
a já nevím co bych odpověděla

nechám medvěda spát
však až on se probudí
dá vo sobě vědět

a bude to tak

pac
pusu
pa

on je tak tichý...

možná je mlčenlivý od přírody. Možná to není tak, jako že si se mnou nemá co říct. Možná...

tichounký... neslyšný... jemný... něžný... mužský. Nevim, jestli je můj nebo není můj. Jestli jsem já jeho nebo nejsem ničí. Jestli, když mě líbá jinej, krade něco, co patří mému tichému občasnému společníkovi. Je to jako, když loďka zakotví v klidné zátoce, kde se nehne lístek, kde je klid, ale není jistota. Kde je možná bezbepečí, ale není před čím ho vyhledávat.

chtěla bych vědět, jestli mě má rád. Ale o takových věcech se nebavíme. Otázka: „jak to s náma teda je“, mi přijde trapná, byť jí mezi setkáními řeším v podstatě pořád. Ale ve chvíli, kdy mam otevřít pusu a položit jí, přijde mi to zbytečné, nemístné a trapné. Známe se už poměrně dlouho na to, že se vlastně vůbec neznáme. Možná to ani není třeba. Možná je to od začátku, od toho prvního dne, od té první noci, všechno jasně vyřčené. A možná taky ne.

myslim, že jsme prošvihli ten okamžik, kdy jsme se mohli zamilovat. ..

ještě jedno kousnutí do jablíčka…

Asi jako takový malý přídavek, po tom posledním představení. Bylo to, když už show skončila. Zase byla tma, i když zrovna rozsvícená. Všichni už odešli. Bílý, studený, kamenný sál, ve kterém nikdy nebývá plno. Vrátila jsem se tam, i když jsem už byla pryč. A jednoho z těch čtyřech, z té osudné noci, toho nejnebezpečnějšího, nejdráždivějšího a nejnehoráznějšího jsem… po… po … po…zdravila ve svých ústech.

To se Eva propadá, roste v ní strom s miliony zakázaných jablk a hltavě je s Adamem polyká a šťáva jim teče po bradě a had se plazí vzhůru a vzhůru… do listí aby jim zakryl slunce. A dělo by se tak na věky a donekonečna, kdyby nám nezaklepala servírka na rameno, že by ráda zamkla.

No a potom jsme prošli zdí, protože alkohol je řidší než voda.

A potom jsme šli každý na jinou stranu.

Už s nikdy neuvidíme.

dneska se orel probudil...

...a drápnul mi po vobličeji. Mám tam lehoulinkej šrám a pár oděrek a trošičku to pálí. Potoky slz to rovnou dezinfikovaly. Žádná velká věc. Jen mě to vyděsilo, protože jsem zjistila že je to tady. Začínají se se mnou dít věci, které nedokážu ovlivnit.

nečekala jsem, že "vyhnání z ráje", bude tak hustý, fakt ne.

asi opravdu potřebuju spááát.

přiletěl ke mně orel

Za oknem běží nádhernej podzim. Vždycky když jedu od někud někam, představuju si, že nejsem v tom autě, že jsem TAM v tom zlatavym lese na houbách.

Přilítl ke mně dneska orel a usedl na rameno. Je dost těžký ho unýst, zvlášť když zatíná drápy tak hluboko pod kůží. Párkrát mi klovl do levého spánku a pak usnul. Myslím, že se mnou nějakou dobu pobude.

Trest za jablko.

Tentokrát to zvládnu.Unesu ho. Ať si chrápe, ať si klove, ať si drápá.

Já prostě musím….

jablko v ráji

Stále svítilo slunce. Všichni se na mě usmívali a říkali si: "To je hodná holka, taková slušná, milá, čistá, nevinná. To na ní budeme hodní. Vůbec nám nevadí, vůbec nám nepřekáží". A já brouzdala zelenou travou, a odpočívala pod stromy, a koupala se ve studánce plné křišťálové vody a za nic jsem se nestyděla a ještě jsem za to navrch dostávala plat. Malý ale přece.

Až jedné noci, dole na dvorku, uzrálo na opuštěné jabloni obrovské červené jablko. Ono totiž vždycky dřív nebo pozdějc nějaké uzraje....

Byl to temný zážitek. Asi proto, že byla všude tma. Jen nahoře, na podiu plála svíce. A vosk dopadal na černá prkna. Pokryl je jednolitou vrstvou. A strašlivě nahlas hrála muzika. A na cárech prostěradla se promítaly prapodivné obrazy. Houpu se v bocích, otírám se o těla, jsem vláčná a neskonale volná. Nad hlavou mi právě někdo promítá sto let staré porno. Nic moc rozdíl. Jen je to černobílé, němé, a místo vibrátorů použivají svíčky.

Dekadentní atmosféra.

Já tancovala. Tiskl se na mne. Ten za mnou i ten přede mnou. Ten třetí seskočil dolů a tiskl se na toho přede mnou. Všichni mě chtěli líbat. I ten čtvrtej. Pátej spí na zemi. Byla jsem jediná slepice na smetišti. A nad domem svítalo. A v nás byla tma.

Tmavá tma. Poskvrněná plavou svící v pozadí.

Byli jsme k sobě štědří. No a co. Ten jeden jediný krátký, předlouhý moment.

A já vláčná Eva... kousala jsem do jablka.

A za to se platí. Vyhnání z poklidného ráje. S tím se mělo počítat.

Zvlášť když vás pravděpodobně z poza dveří mlsně sleduje vrátný podniku. A ten to ráno hezky nahlásí kolegovi. A ten to řekne kolegyni. A ta to ještě za tepla přednese šéfovi.

A potom lavina.

A potom trest.

Za všechno se platí. Budiž.

...Stálo to za to...

nad hlavou mi lítá ufo

nad Prahou je oblačno. Celá obloha je přikrytá mraky. Vždycky když jdu na balkon na cigaretu, pozoruju UFO, co mi lítá nad hlavou. Je tam celou noc. Krouží přesně nade mnou. Musej bejt strašlivě nízko. Už se asi moc nebojej.

Přemejšlim nad tim, co všechno viděj.

Asi nic, protože jsou mezi námi a jimi ty mraky.

A stejně jako já z nich vidím jen matné světlo, možná i oni občas zahlédnou jak se zablejskne oranžový oharek z mojí cigarety.

Muž psal, že se jich prej nemam bát, že sou hodný a dodávaj mi sílu.

No jo... ale vono to bude asi jenom světlo z vedlejší diskotéky...

srocení davu

přišel Jindra i Krocan, i Zuřivej i Kliďas, Pidimuž i Obr, Pani na hlídání, Zajíc i Fanda, Chytrá i Blbá, Fízl i Demokrat a bůh ví kdo ještě, usadili se mi v žaludku a teď se tam hádaj.

Nasedali do mě postupně, během posledních týdnů, a zvyšovali tlak na moje slzný kanálky, bušili kolem sebe hlava ne hlava (moje hlava nehlava!) a z toho mě pak ta hlava bolela a chtělo se mi brečet.

A tak se ze mě stal papiňák.

A ten vybuch.

Proč?

Ví Bůh...

Nastává období spánku, mazání špinavou houbou popsané tabule a začátků na novo.

Tak jsem jako tady.

A co bude?

uvidíme...